SERJOŽA PAVLOVIČ KOROLJOV

☼  12.1.1907 ŽITOMIR, narozen jako pracovité prase práce v žitě  ♂ 14.1.1966   MOSKVA plná mafie

„Nevíte náhodou, kdo je tím konstruktérem ukázkových ruských kosmických lodí?“ zeptá se jeden ze západních novinářů podmračeného pána, který se drží stranou v Kremlu na recepci pořádané k poctě kosmického výletu nebo zkrátka letu bez letušek Jurije Alexejeviče Gagarina, v pozadí tak sám, jakoby chtěl zůstat výhradně nerušen se svými myšlenkovými pochody.

Člověk s klenutým čelem, soustředěně upřeným pohledem, je v něm poznat jakási do sebe převrácená hloubavost, silnou, důlkem rozpůlenou bradou a výhružně trčícím rypákem odpoví: „V téhle otázce vám nedokážu pomoci.“ Neřekne prostě: „Nevím.“ „Neslyšel jsem.“ Protože by to nebyla pravda. A tento pán nelže a ani ve spolehlivosti k přesnosti neselže. Kdyby jen novinář věděl! Kdyby jen tušil, že se mu povedlo, jak se říká, narazit přímo do šéfa konstrukce ruských balistických střel, umělých kosmických těles a nyní i kosmické lodě, která první vynesla prvního homo sapiens sapiens za hranici zemské přitažlivosti. Jenže to se žurnalista nedozví, anebo dozví příliš pozdě, když Koroljov už nikomu necekne ani pumpička. Protože mrtví nemluví. Paradoxním způsobem, v němž si tak často libuje nevypočitatelný život, stane se posléze až den Koroljova úmrtí úředně dnem, kde bude urbi et orbi – městu a celému světu – sděleno jeho jméno. Jméno hrdiny, který více než kdokoli jiný ze smrtelníků se zasloužil o to, aby lidstvo vstoupilo do éry, kterou nazvou filozofové antropogeokosmickou érou vývoje lidstva. Valnou většinu svého života pracoval skryt zrakům nechápavé veřejnosti. Neposkytoval rozhovory a výměny názorů. Jeho fotografie (černobílá) se objevila na prvních stranách tiskovin až v okamžiku, kdy musela být opatřena černým rámečkem. A i dnes (2013, za chviličku uhodí už 107 let od jeho narozenin), kdy je tajemství o sto šest sňato ze jména Serjožy Pavloviče, víme – po výtce a hříchu – více o těch nastrčených figurkách kosmického oboru, které se jeho zásluhou dostaly na oběžnou dráhu, než o tom, který je tam vyslal nebo alespoň vytvořil základní předpoklad jejich letů.

DĚTSKÉ HRY NEJSOU JENOM TA JEDNA NA SCHOVÁVANOU

O narození Serjožina Pavloviče Koroljova se tváří nejistě hned dva sousedící navzájem roky. Narodil se do počtu kozorohů jako kozoroh počítáme-li dle starého principu předrevolučního kalendáře už 30. prosince 1906 a na Silvestra se oslavoval hladký porod dospělými paňáky vodky. Budeme-li jeho narození posuzovat podle opileckého kalendáře úplného vyprchání kocoviny oslav, pak zjistíme, že světlo tohoto světa klidně mohl spatřit až 12. ledna roku 1907 v den výplaty záloh nebo celých výplatních mezd nízkých asi tak jako záloha. Ve městě Žitomiru, tedy provinčně ospalém zapadlém středisku civilizace tam na západní Ukrajině. Ale zřídkakdy bývá rodiště zapsané v matrice totožné s místem, kde člověk dozrával do své skutečné duchovní podoby a skutečně neviditelného skafandru utkaného ze 7 typů spirálovitých tělesných čaker:

1. ČERVENÁ – kořenová čakra, nachází se na nejspodnějším cípu páteře; souvisí s přežitím a jistotou

2. ORANŽOVÁ – sakrální čakra, nachází se pod pupíkem; souvisí se sexuální hravostí dravostí kreativností

3. ŽLUTÁ – solární čakra, hnedka nad pupíkem; značí emoce a osobní sílu s vitalitou

4. ZELENÁ – srdeční čakra, na hrudi; značí lásku, harmonii a soucit

5. MODRÁ – krční čakra, v krku; spojená se sebevyjádřením a komunikací

6. INDIGOVÁ NEBO FIALOVÁ – čelní čakra, přímo nad obočím; souvisí s intuicí a jasnozřivostí

7. BÍLÁ – temenní severní čakra, na temeni severu hlavy; vede k vyššímu vědomí a je to duchovní spojnice s Bohem a vším hezkým

Kde se zrodil ve svém obrysu nejen osobitém, ale hlavně osobnostním. A tak si musí malý Sergej počkat dlouhých – prodloužených – deset let, aby spatřil město, jež ho vymodeluje, nadělí mu to neopakovatelné a jedinečné. Lidé takto předznamenaní mají dvě možnosti: buď zkysnou a zakrní ve vnitřní rozpornosti. Nebo dozrají ke vzácné nerez pozlacené monolitní celistvosti. Sergej Koroljov patří ke druhé družině, třebaže okolnosti udělaly od počátku vše, aby se rozplynul jako mýdlová bublina, ztratil ve svém bolestínství nebo prostřednosti. Jeho matka, Marie Nikolajevna, kterou bude po celý život milovat jako sympatický blázínek a jíž, jako jedinému člověku na světě povolí, aby zahlédla i jeho slabosti nebo koule v rozkroku, se v té době podobá až autenticky hrdinkám Čechovových dramat. Hledá smysl života s jedním synem vedle ní. Hledá sama sebe. Hledá si místo, kam patřit na světě. Co jenom nehledá? A tak jí de facto na syna nezbývá moc času. Její manžel je podivnou kombinací slabocha a domácího dotěrného tyranosaura rexe. Prostě: v tomhle manželství postaveném na hlavu je Sergej náhodný prvek. Přebytečná hodnota. Zrozený v jedné z těch řídkých a tedy dost vzácných chvil, kdy je doma náhodou klid. Na okamžik, to se nebojte. A tak Marie Nikolajevna odváží malého Sergeje ke svému tátovi, „svobodnému kozákovi“, jak stojí psáno v jeho pase, do ještě menšího a ještě provincionálnějšího Něžina. Tento pobyt má však pro Koroljova rozhodující význam. Zde se seznamuje s takovými divy a zázraky a výkřiky moderní techniky jako je jízdní kolo Ukrajina skládací a těžká, fotografický aparát, ale hlavně: poprvé se setkávají – Sergej Koroljov a – let zdánlivě snadno ke hvězdám! Neboť v Něžině sleduje malý Sergej jako u vytržení aviatické produkce žáka zakladatele ruského letectví Nikolaje Žukovského a nadšeného propagátora všeho, co se vznáší, není blbé, létá si jako papírový drak na podzim, pohupuje se ve vzduchu, Fedora Utočkina. Utočkinova neútočná produkce na Koroljova zapůsobila natolik, že si ihned – a potají, neboť je a zůstane vždy tajnůstkář jako vystřižený z ruského kabaretu – sestrojil křídla, s jejichž pomocí hodlal přeletět z dědovy na sousední střechu. Úmysl byl – na štěstí pro Koroljova i ku prospěchu pro lidstvo – záhy odhalen. A budiž dopovězeno, že tento kratičký, ranný dětský nevinný let byl jediný, který se ze všech, jež Sergej Koroljov hodlá v životě uskutečnit, pokazil a Serjožovi nepovedl…

Vypukla první světová. Dům v Něžině chudl až zchudl jak moh. Manželství Marie Nikolajevny se s konečnou platností rozvedlo. A Koroljova matka se provdala po druhé. Za inženýra Grigorije Balanina, který byl funkčním protagonistou práce v Oděse. Přístavní elektromotory a další electro zařízení znal jako své prošlapané boty. Skromný, pilný, přičinlivý a učenlivý, chlap, který prožil svůj život v pracovité, služebné úpornosti, měl – stejně jako město Oděsa – ovlivnit Koroljovův život zásadním způsobem, čtěte klidně dál.

Koroljovovi je deset let, když poprvé spatří nesmírnost širokánského moře a město rozměrů kapánek roztahaných. Když vystupuje z vlaku, který se sem kodrcal po železničních kolejích, beznadějně ucpaných vojenskými ešelony, více stál než jel do cíle, konečně stanul tváří v tvář městu svého osudu. Koukejme se, před ním se vypíná ODĚSA MAMA.

TVÝM OSUDEM JE LET A NEPROTESTUJ, ŽE SE TI NECHCE LÍTAT V TOM SÁM

„Mým osudem je zpěv, tvým osudem je let,“ napsal kdysi Vítězslav Nezval, asi z opileckého vytržení ztráty trocha stability v kroku na chodníku. A let se má stát osudem Sergeje Koroljova. Zažije v Oděse vše, co změní běh lidských dějin: konec války i tuplovanou revoluci. Francouzskou intervenci i slavné nebo neslavné tažení (no jak se to vezme) ruské kavalérie Kotovského a jako všechny děti, rostoucí ve válečných časech, dospívá čím dál víc rychleji jako Orient Express. Jeho otčím, inženýr Balanin, oproštěný zásadně od banalit jakéhokoli druhu, odborník na elektrická a transportní přístavní zařízení se přestěhuje po skončení občanské války na Platonovské molo. Přímo doprostřed přístavu. Chlapecky neklidný a zvídavý obsah všeho dění kolem Sergej zná přístav dokonale jako své boty. Ale nejvíce ho vábí takzvaný Obilní dok, kde kotví letka hydroplánů, označená ve štábních spisech jako GIDRO 3. Podřízena Rudému poručnickému námořnictvu, má vykonávat hlídkové lety podél pobřeží a hlásit alarm, pokud se sem žene nepřítel. Ale stařičké a vetché hydroplány se spíš pohupují silou vůle na protiběžných vlnách přístavu, vzedmutých do různých směrů a stran remorkéry, barkasami, šalupami i obřími zaoceánskými parníky, než aby létaly a poslouchaly nařízení člověka. A v tomto neštěstí tkví a raší Koroljovovo štěstí. Tyhle staré křupky nepotřebují, aby je někdo stejně křuplej (křupan armády) střežil. Stále jsou rozebrané nebo rozbité. A tak když Koroljov postává a očumuje, co bude dál na pořadu dne, věnují mu letci nejprve jen nevraživou pozornost soudruhů. Odhánějí ho do prdele, nevím jak to Ukrajinci vybojují s vládou Ukrajiny v roce 2013. Potom mu řeknou: „Když tu tak stojíš, přines mi ten šroubovák,“ a tímhle „podrž, uhni, podej tohle!“ začne jedna z nejpodivuhodnějších lidských etap a cest, jaké dějiny pamatují. Hydroplány přece jen občas vzlétnou a sluší jim to. A tak piloti vezmou Koroljova na kratší vyhlídkové lety. Za odměnu. Sotva mohl poznat nebezpečí i slast letu, nemíní se už nikdy zabíjet (být horliv) na žádné jiné kapitole hobby. Vyučí se na učňovské škole – zajisté, dějiny si libují v paradoxech, jinak by nezaměstnaly v Čechách víte koho? tipněte si tu potvůrku z obce Potvorov, a tak zakladatel praktické kosmonautiky je podle vysvědčení zásadně nepodlézavý a nepodlý zedník a pokrývač. Stavět se musí jedině stabilně kámo. Ale Koroljov kráčí za svým vysněným cílem. Od letky GIDRO 3 do místní pobočky Osoaviachimu, bez Jáchymů, kde zvládá teorie třesku a praxe létání i během blesku. Konstruuje první kluzáky a dostává osvědčení, lejstro, že může létat na bezmotorových letadlech, ale je mu laskavě dovoleno je také navrhovat. Jít s dobou jako kamarád a učitel. V tomto okamžiku se střetne hardcore smrští a jiskřivostí se svým otčímem. Balaninova služebná, své věci oddaná prostřednost, považuje letectví za libůstku mála vyvolených a povolaných a potom také zámožných známých firem. Nikoli za „seriózní“ zaměstnání. Vidí inženýrské schopnosti svého pastorka. A nechce, aby byly utraceny zbůhdarma a vyhozeny pánu Bohu do oblak. Ovšem Koroljov je Koroljov jako rap je univerzální řečí světa. Jestliže si něco usmyslil, pak toho také dosáhne, jako zásah Viléma Tella do jablka a ne do hlavy syna. Inženýrem? Kdo říká, že nechce být inženýrem? Chce, ale ne jen tak ledajakým. Chce konstruovat letadla a létat na nich sebevědomě. A tady se poznenáhlu rodí koroljovovská zásada: „Sám navrhuj, sám konstruuj, sám létej v oblacích, urob si sám.“ Bude se jí držet celý svůj život. Pouze modrou planetu Zemi uzře jaksi v zastoupení. Očima povolaného adepta Jurije Gagarina, prvního známého kosmonauta, co to dokázal. Spor s otčímem se hojí a řeší dost pozvolna. Těžkopádně. Koroljov se hlásí na vojenské letecké učiliště. A nepřichází tam s prázdnou. Má návrhy bezmotorových letadel, které staří zkušení psi profesorského sboru považují za pozoruhodné k následování. Ale nemá vojenskou hodnost. Tak se tedy radí a než se vůbec dohodnou, v Kyjevě se otevře na místní technice katedra, která školí letecké konstruktéry. Má záhy uvítat ve svých zdech Sergeje Pavloviče Koroljova.

LÉTA HLEDÁNÍ TOHO SPRÁVNÉHO PORTFOLIA A ZNALOSTÍ

V těch dobách experimentů o studentském životě jen zřídkakdy platí, že život studentský je životem k popukání. A těm veselým výjimkám přímo výstavním k pohledání rozhodně nepatří Sergej Koroljov. V Kyjevě poprvé dá o sobě vědět jeho neuvěřitelná, dalo by se dodat ohromující práceschopnost. Má skillz jako Serjožin. Ani ten nejvíce pedantský ze všech nejvíce pedantských profesorů a fanatiků, učitel technické kresby Schulz, nemůže najít na Koroljovových pracích sebemenší nedostatky. Mládenec odkojený poněkud drsnými mravy oděského přístavu prochází bez obtíží i nejprekérnějšími a nejohavnějšími (ano, nejobávanějšími) zkouškami. Ale také se musí sám ohánět, aby si měl za co koupit aspoň chleba. Je kolportérem. Je zedníkem. Statistou u filmu. A aniž by to tušil, stane se za pár grošů navíc i prvním známým obsazovaným kaskadérem v dějinách filmu. Stane se jím dříve, než se pojem kaskadér stačil uchytit v praxi. A navíc je tu už jen krůček k občasnému výpomocnému jednání pro dámy jako jejich hodinový manžel a potěšitel, to již žádná Ukrajinka nepřiznala veřejně. Do počátku lekcí života si musí vydělat na skromný kamrlík a stravu. Pak jsou tu ještě přednášky. A večer? Inu, co asi s načatým večerem? Koroljov, a tady se projevuje další jeho skill, organizuje partu mládenců, kteří jako on upsali duši letectví. Najdou si kůlnu. Opatří suroviny a pod dohledem, láskyplně nevtíravým, jednoho z lektorů, totiž akademika Delone, makají na výrobě kluzáků. Najednou však přijde – a tak je tomu v životě Koroljovově vždycky – chvíle, kdy Koroljov cítí, že už mu ty poměry, ve kterých přežívá, prostě dost lezou na nervy. Tato nepamátná chvíle nastane roku 1925. Když brilantně složil zkoušky, napíše 27. září stručný dopis rektoru Kyjevského polytechnického učiliště, že odjíždí na Vyšší moskevské technické učiliště. Jaký na ně udělá dojem? Je to zdvořilé a nebo víc troufalé, než je pro ně snesitelné? To Koroljova pramálo zajímá. Hlavní je, že vidí svou cestu dál. Začíná cítit, tušit, kudy musí směřovat. Roku 1929 absolvuje v Moskvě diplomku, kterou je lehký malolitrážní letounek SK–4. Vedoucím diplomové práce nebyl nikdo jiný, než pověstný matador sovětského leteckého konstruktérství, pan Andrej Nikolajevič Tupolev. Já jsem jenom lev a nejsem tupoun, a sice bych u jeho zkoušek pohořel. Letoun vzlétne a 2. apríla 1931 píše Večerňaja Mája Moskva o „známém inženýru Koroljovovi“ a jeho letadle SK–4. Jaká nemístná ironie! Mládeneček, kterému na diplomu sotva stačil oschnout inkoust, je „známý inženýr“. Ale o vědci, který udiví svět první družicí, první stanicí vyslanou k Měsíci, prvním měkkým přistáním na Měsíci, prvními snímky odvrácené strany LUNA NERA naší přirozené přírodní družice a konečně prvním letem člověka do blízkého kosmu, bude nutno mlčet. To jsou Neználkové u celkové světové ztuhlosti v trochu víc než taktním podniku vzdělávání.

SETKÁNÍ

Ve třicátých letech slaví Koroljovova vynalézavost a šmrnc své další úspěchy. Roku 1930 na všesvazových závodech plachtařů na Krymu vzlétne kluzák Koroljovovy konstrukce nazvaný SK–3, Rudá pěticípá, bodlá? ne, ta víc je podlá, hvězdice. „Měl tak neobvyklé parametry, že nikdo nechtěl věřit, že se to udrží ve vzduchu,“ napíše později K. I. Trunov v knize První raketoplán. Stroj se nejenže udržel ve vzduchu, ale pilot Stěpančonok s ním dokonce uskutečnil manévr, na který si tehdy mohlo troufat jen málo typů motorových letadel a pro bezmotorová se zdál vůbec nedostupný, totiž obrat, který se nazývá Něstěrovova smyčka. A ne jedinkrát. Třikrát opakoval Stěpančonok tento tehdy riskantní akrobatický prvek před užaslými a jásajícími diváky. A Koroljov? Jako vždy, když se „slízne smetana slávy“, když se oslavují plody jeho dřiny, znalostí a organizátorského umu, chybí u toho. Tentokrát se zmítá deliriu tyfové horečky bez léků a pouze podivuhodně odolný organismus přepere nakonec tu nelítostnou skvrnivku.

Třicátá léta znamenají rozhodující okamžiky v životě Sergeje Pavloviče Koroljova. Tehdy se seznámil s pracemi Konstantina Eduardoviče Ciolkovského a osobně s Ciolkovským. Uvěřil v ideu raketového letu. Ale přistupoval k ní po svém. Po koroljovsky vypracované receptuře. To znamená: s věcností a zdravým pragmatismem, kterému se ve svém mladém, ale nejednoduchém životě učil s chutí zvítězit. Let do vesmíru? Dobrá, to je krásná, vznešená věc, pro kterou už stojí za to nasadit krk a ještě o trochu více (srdce), ale napřed si ozkoušejme, co je to raketa a raketový let v našich podmínkách. Praxe, vážení, nic než praxe troufalce. To je náš mistr v troufalosti. Náš prokurátor i obhájce současně. Tak a podobně promlouvá ke svým věrným vzor leadera, který má k dispozici pomocníky, kteří se organizují v jednotce intenzivní péče nazvané OSOAVIACHIM (obdoba vojenského paktu Svazarm za socialismu), která se jmenovala Moskovskaja grupa po izučeniju reaktivnogo dviženija a do dějin měla vejít pod zkratkou GIRD, připomínající i anglicky letovou variaci s bird. V té době se problémem raketového letu zabývala v Sovětském srocení dvě pracoviště. Petrohradská Gazodinamičeskaja laboratoria (Laboratoř dynamiky plynů), která je známá pod zkratkou GLD a GIRD. GLD měla více prostředků, protože fungovala jako součást molochu Lidového komisariátu obrany. GIRD, který se uhnízdil v Moskvě, ve sklepě, který kdysi patřil velkoobchodníkovi s vínem, na rohu Orlikovovy a Spasské ulice, je demokratičtější, otevřenější fond vědy. Ale má jedno nebezpečí: že se promění v nezávazný debatní kroužek několika fantastů, kteří se zamilovali do Fantomase a jeho možnosti meziplanetárních letů. Že zhyne na strup jako výsledek po akademických diskuzí velmi přechytralých. Že se zalkne vlastním podivínstvím. A to by se nepochybně stalo, kdyby nebylo Koroljovovy organizátorské GENIALITY (to není přehnané tvrzení a má dost daleko od primitivní generality), jeho neústupné cílevědomosti a neúmorné přičinlivosti. Račte nechat Mars Marsem a Měsíc Měsícem. Raketové motory dokazují, co všechno ještě neumíme vstřebat. Tu se tryska ucpe nějakým sajrajtem. Tam totálně prohoří. Koroljov se naučí rozhodující devizu své konstruktérské kariéry. Ve stavbě raket není maličkostí. Vyvažujícím prvkem Koroljovova prakticismu je Friedrich Arturovič Canděr bez děr na ponožkách i bez náznaku panděr. Syn německého lékaře z Rigy. Byl tak trochu nadpozemsky intuitivný anděl? Fantasta a zároveň plnohodnotný génius inženýr. Nic není za těžko tomuto vyhublému, věčně o hladu žijícímu chlapíkovi. A je to jediný člověk, který se nakonec s Koroljovem spřáhne a spřátelí. Otevře zakrytou, tajnůstkářskou duši budoucího šéfa konstruktérů. V GIRDU zahořely první ruské raketové motory na tekuté palivo. V lesích v Podmoskví na ženijní střelnici byla odpálena první raketa. Ne dlouho však bylo přáno Canděrovi a Koroljovovi, aby spolupracovali na výsledcích. Při relaxu na Krymu, který Canděrovi vydupal od orgánů Koroljov, se Friedrich Arturovič nakazil zlým tyfem. Jeho zesláblý organismus nebyl schopný dlouho vzdorovat. Canděr se nedožil zítřka. Když dorazila zpráva do Moskvy, poprvé a naposledy viděli kolegové Koroljova usedavě plakat a litovat zdravotní slabosti toho kvalitního člověka.

PŘESTÁVKA

V roce 1934 píše Pravda: „V zajímavém elaborátu inženýr S. P. Koroljov načrtl možnost a reálnost letu raketových reaktivních mašin ve vyšších vrstvách atmosféry. Větříte něco jako on? Jako ústřední problém se jeví vytvoření raketových motorů na tekuté palivo. Řešení tohoto svízelu se soustřeďuje k nezbytnosti neobvykle vysoké spotřeby paliv“. Tehdy, roku 1934 se sešli ke kulatému stolu. „Staří“ raketoví náčelníci, profesoři Rynin a Lichačev, střední generace Tichonravova, i mladíci, Gluško, Koroljov. A s nimi: lékaři, biologové, experti na fyziologii. Konferovali o možnosti výletů do vesmíru. Odhadli zhruba vše. A přesně (kupodivu). Jen vliv přetížení na lidský organismus při startu rakety – poněkud – na štěstí relativně – přecenili. Věděli, jak mají vypadat, a skutečně tak vypadají v pořádku, skafandry a móda kosmonautů na startu. Jakou mají mít barvu, a takovou měla, okénka iluminátorů. Všechno, co vás napadne, vše pro věc. Jen se pustit do práce. Jenže dříve, než se stačili rozběhnout k jednotlivým krokům na výstup k vesmírným výšinám, politická skutečnost je vrátila do reálu (zpátky na zem). Vynořil se fašismus. Válka hrozila každým okamžikem. V roce 1938 musel Koroljov prožít trpkou zkušenost. Bude zatýkán, vyšetřován a poslán do odlehlých koutů samot Sovětského svazu. Na Kolymu ho ty domácí zrádci národa odlifrovaly. Ale odtud se vrátí na přání svého někdejšího učitele a rádce, leteckého konstruktéra par excellence A. N. Tupoleva, s nímž pracuje v době Velké vlastenecké války. Je to nepříjemná, až do morku kostí tvrdá zkušenost, peklo, pakárna, ale Koroljov se ani nezlomí, ani neposere. Když válka skončí, má už nejen Koroljov, ale i sovětské vrchní velení ve věci jasno: je nutno přejít rovnou a bez oklik ke konstrukci balistických raket.

PŘEKROČENÍ MEZE

Mnoho si Koroljov vezme v tomto posledním období z pronikavých myšlenek Konstantina Eduardoviče Ciolkovského. Mnoho Koroljov už nastudoval, zažil, vyzkoušel a přehodnotil. Mnohé teď vidí lépe než dřív. Diskutoval s nacistickými experty, kteří upadli do sovětského zajetí. A zjistil, že jejich cesta je pouze částečně cestou, kterou chce jít on. Prostudoval výsledky von Braunovy. Věděl, že teď na něm a na jeho škole závisí být či nebýt v otázkách dalších nadějí pro zemi Sovětů, fašismus je kurva silnej tabák. A tak se urputně s přesností na tah tuhy pentilky půl milimetru věnoval práci, jako snad nikdy předtím. Ve stepích za Volgogradem, kde dnes stojí kosmodrom, ze kterého startují družice typu Kosmos, pracoval nad raketami super-vzdáleného doletu. Kromě toho vytvářel takzvané „akademické rakety“, jak jim jeho spolupracovníci přezdívali ve své „domácí“ hantýrce. Neúspěchy a obtíže ho nedokázaly zlomit. Znal je. Počítal s tím, že cesta do kosmu je dlážděna střepinami nepodařených raket. „Netahejte mě za nos,“ radil svým kolegům, „vždyť rakety se nehuntují pouze Američanům. Ale také nám. To jen v novinářské praxi nám to dělají tak lehké.“ Vtip. Zároveň vážnost. Smysl pro odpovědnost. Ta především. A pracovitá houževnatost. Nezměrná hodnota nasazení lidského srdce. Nezměřitelná konstanta. Dne 27. srpna 1957 se vytasí s novinkou agentura TASS: „Před několika dny byla vypuštěna mezikontinentální balistická raketa.“ Ve stejné chvíli je ohlášeno, že Sovětský svaz vyzkoušel vodíkovou nálož.

Tak plyne rok 1957, rok čtyřicátého výročí vítězství Leninovo pochopů nad spravedlností obyčejných občanů.

Zrodí se v něm pojem, který v mezinárodní politice už má zůstat: strategická rovnováha. Jedním z jeho „kmotrů“ je i Sergej Pavlovič Koroljov.

Nadchází 4. říjen 1957.

TASS oznamuje, že v Sovětském svazu byla vypuštěna první umělá (ne umělecká) družice Země. Na Západě jsou reakční síly dost přimraženy. Pokrokoví lidé se naopak radují tu a tam. Cynický a vtipný von Braun vytasí bonmot: „Amerika si musí zvykat, že napřed je třeba umět snést vejce a potom něco o tom kdákat.“ New York Times otisknou karikaturu čtyřiatřicátého prezidenta Unie Dwighta D. Eisenhowera, kterak odpaluje golfový míček a nabádá: „Prosím tě, pípni!“ Neboť až příliš zřetelně zní signály sovětské družice nad hlavami Amíků z oběžné dráhy.

Sergej Koroljov překročil mez zemské gravitace. A nyní postupuje vpřed. Způsobem, který jedině považuje za ekonomicky výhodný a vědecky přínosný. Každý experiment v kosmu stojí těžké prachy. Neuvěřitelné množství peněz. A tak je nezbytné, aby každý přinesl zase něco nového a zásadně důležitého. Opakování je nepřijatelné. Tak vede své kolegy k splnění jeho snu. Dosáhne toho, že pozemšťané poprvé spatří odvrácenou tvář Měsíce. Vyšle do kosmu průzkumníka Gagarina. Na jeden jediný oblet. Titova. Na jeden jediný den. Kosmická umělá trasa, která se zrodila pod jeho vedením, vedením hlavního konstruktéra, sondy Veněra 2 a Veněra 3 doletí do blízkosti planety a tam ztratí rádiovou frekvenci se Zemí. Koroljov se to už nedozví. Dne 3.2.1966 měkce přistane stanice Luna 9 v Oceánu bouří a vyšle na Zemi panoramatický snímek povrchu Měsíce. Koroljov ho už nemá šanci vidět. Zemřel v pokročilém stádiu vědění dne 14. ledna 1966.

JE LEPŠÍ LENTILKA NEŽ PENTILKA? MANDARINKA A NEBO PANDA, PANTOMIMKA?

Pan Tau třeba oslovil samé Džůlie, aby vzlétly do džungle jako tryskající orlí partie

já oslovím jako Shakespeare Tvé nitro, kdy dobré zprávy dodá originál a ne kopie

kdybys nebyla ústřední ňafyna, nestrhla by se ihned za Tebou spěšná něžná lavina

pozorností a vzkazů, a louku neřeš, když je nerez bez účasti brouků

protože bez Gagarina zbyla by Ti osamělá a jen málo vzletná kopretina

jsi brouček, kterej sleduje mé akcie, když nesleduješ action u Tarantina

jsi veselá vášeň a kubatura jako k eskalaci eskymáckých tvárností kulatina

kdybys nebyla tak vzácná ňafyna, nechutnala by mi ani s drobky načančaná pochutina

máš grády, které zdobí šarm a vnady, o kterých vypoví každá vteřina mňam

i kdybys byla kdovíjak po těle pihovaná, zůstaneš dlouho atraktivně milovaná

progrese dekorovaná i melírovaná, nikdy ne políčko zaminovaná,

nebo stvůra zavirovaná, když jsi do vibrací s parametry přemetů zamilovaná

máš tvář, co vytváří zář kosmeticky nebo kosmicky vzato s obrazci na poli záhad vykompenzovaná

jsi snadno vyzývavá, i kdyby snad v křoví jako kdo ví maskovaná, abys nemohla být špehovaná

i kdyby konstelace nebyla zmiňovaná, Ty jsi v sedmi pádech skloňovaná

jako předpona a přípona se chci seznámit jak jsi naladěná, koncentrovaná

jsi zlomový taneční manévr breaker, podmanivá jako je můj sváteční disco šejkr

nadmíru talentovaná a do široka podnikavá jako Tvá dcerka je znalec undertaker

a nehrozí, že bys byla cenzura vygumovaná, jsi stále odhodlaná

s nejlepšími schopnými články kooperovaná

a v nejlepším se má zastavit, tak jo, nechci se unavit, jen oslavit

Tebe trošku citelně, když jsi jak cennost ve městě kovářů kovaná,

jen ve formě zlatníků s 24 karáty pravost decentně „ošperkovaná“